Loading
I. Chrám těla
I. Chrám těla Rzi na rukou
V suchém roce zem zjizvenou jak záda nevolníka děd můj obdělal.
Písek sypal se na něžnou hlavu, když otec vzal mě do náručí, já pohrával si s jeho vousy.
Dnes duše má zmokla zatuchlý pach pokoje mého umocňuje prázdný chlad.
Rzi na rukou mých svrbí seškrábat se nedají.
Puchýře mé z dětství rozpraskané v mechovém háji rozmočeny přesto pálí při kroku.
Do slatě já vstupuji voda se na hruď tlačí vlhkost mne objímá. Jedloví
Šel jsem do jedloví, tam, kde jsem tě viděl naposledy, bez tebe se mi les rozpadá na stromy.
Hodiny strnulé ústa prázdná dlaně studené.
Matko, já nemohl za tvou sukní najít své místo.
Nejdřív teplo potom chlad sucho zmar na konci tříska pod víčkem.
Přibitý ke stromu smůla mi slepila vlasy.
Úsměv mezi stíny
Tma sedá do prázdných koutů, dítě v tichu tají dech. Vítej, samoto bezesných nocí, všichni umřeli přede mnou.
Mám jen tu loutku, sestra mi ji dala, abych nebyl sám. Její úsměv mezi stíny zůstal mi v očích. Vzal jsem ji do rukou, hladil její rudé vlasy.
Vzal ji za ty pačesy a hlavičku jí utrhnul.
Potom lehko, ticho v chladné noci.
Vepsáno v mase
Tam, kde krev inkoust políbí, tam, kde maso ránu ovíjí, tam nechám si napsat tvé jméno.
Nesu na sobě dopis slova pálí ramena.
Projít trním tělem dokořán.
Slova tichá, kůže křičí.
II. Chrám Boží Prasklinka ve stvoření
Zuby mé carevny drtí spálená zrna, její něžný pohled mne probouzí ze snění o omylu prvního dne.
Po rankách tvých, mnou způsobených, stéká getsemanský pot. Konečky tvých prstů skousnu o trochu pevněji.
Touha má, zamotaná okolo kotníků, nezná lože měkčí než tvé kostnaté kyčle.
Svátost sebezmaření
Bůh břicho své rozřezává zdi kravína rozpadlého hledí do rudých spár.
Záplava krve valí se k nohám země pod ní nedýchá.
Panna němá z hrudek krve sražených probouzí se v zimniční třes.
V prachu kravína svíjí se, krev a tělo Boží bez obřadu polyká.
Nový Jeruzalém plevelí prázdné žlaby.
Intermezzo – chrám národa Samota rodiny
Láska páchnoucí tajným brekem na záchodě, nekonečnou nudou a brzkými útěky do práce, zatlouká do tebe půlmetrové hřeby výčitek.
V chudobě rozvrácenejch rodin si malý holky kreslí čáry do rukou. V chudobě rozvrácenejch rodin si kluci staví bunkry z domácí prázdnoty.
Šrámy do konce života, nebe zaseklé ve výtahové šachtě, uvězněni tam, kde kaluže v asfaltu pod okny mlčí.
III. Chrám někonečna Hranice jsoucna
Popel lží sypal se na mou hlavu, když z mých ran vytékalo nejčirejší mléko, andělé pak jenom pro mne mantru šeptali.
Panna Marie a Kálí tančí na pohřební hranici těla černají.
Boží Dítě učí se model za modelem v rytmu těch, co zadusili oheň mého srdce.
Dítě je Šelmou i Kristem v nové schráně.
Nové riziko Konce
Neomylná bytost nesoucí slávu stvořitelů svých, znamení světa, kde hodnota je bez těla.
Démoni sedící na smyčkách dopaminu činí mne hladovým duchem. Nemohu dosáhnout štěstí přes úzké hrdlo svého času.
Poslední pohled k singularitě před pádem za horizont, poslední momenty žitého světa před šťastným nekonečnem.
K jizvě bezmasé v atrofovaném bytí přiletěl malý černý anděl.
Epilog: Chrám paměti Obětinka
Děcko z hvozdu vyběhlo nožky jeho holé dusají prašné pole otřesy nejisté přesto úprk značící v očích jeho děsy strachy plovoucí.
Z potemnělého remízku podivná postava ptačí spěchá kvačí dere se ve spěchu nohy křehké hadilova drápy silné harpie zobák orlí z hlavy trčí ohon paví za ním svítí.
Dítko nártík pod hlínu zaryje klukovské odřeniny jeho znova krví pokrupělé.
Ptačisko drápy do zad zarývá, v zobáku očičko po chvilce dřímá. Nakrmen dravec křídly vichr vyvolá mršinku tak pod půdu pohřbí.
V noci matka s lucernou zem tu pošlape slzy vláhu dodají.
Černý tulipán vykvete.
I. Chrám těla Rez na rukou
V suchém roce půda zjizvená jako záda otroka děda obdělával.
Písek padal na jemnou hlavu, když mě otec vzal do náruče, ja si hrál s jeho vousy.
Dnes je moje duše smutná zatuchlý pach mého pokoje zvyšuje prázdný chlad.
Rez na mých rukou svědí nejde odstranit.
Puchýře z dětství prasklé v mokrém lese rozmáčené přesto bolí při chůzi.
Vstupuji do bažiny voda tlačí na hruď vlhkost mě objímá. Jedloví
Šel jsem do lesa, tam, kde jsem tě viděl naposledy, bez tebe se mi les rozpadá na stromy.
Hodiny stojí ústa prázdná dlaně chladné.
Matko, nemohl jsem za tvou sukní najít své místo.
Nejdřív teplo potom chlad sucho zmar na konci tříska pod víčkem.
Přibitý ke stromu smůla mi slepila vlasy.
Úsměv mezi stíny
Tma sedá do prázdných koutů, dítě v tichu tají dech. Vítej, samoto bezesných nocí, všichni zemřeli přede mnou.
Mám jen tu loutku, sestra mi ji dala, abych nebyl sám. Její úsměv mezi stíny zůstal mi v očích. Vzal jsem ji do rukou, hladil její rudé vlasy.
Vzal ji za vlasy a hlavičku jí utrhnul.
Potom lehko, ticho v chladné noci.
Vepsáno v mase
Tam, kde krev inkoust políbí, tam, kde maso ránu ovíjí, tam si nechám napsat tvé jméno.
Nesu na sobě dopis slova pálí ramena.
Projít trním tělem dokořán.
Slova tichá, kůže křičí.
II. Chrám Boží Prasklinka ve stvoření
Zuby mé carevny drtí spálená zrna, její něžný pohled mě probouzí ze snění o omylu prvního dne.
Po rankách tvých, mnou způsobených, stéká getsemanský pot. Konečky tvých prstů skousnu o trochu pevněji.
Touha má, zamotaná okolo kotníků, nezná lože měkčí než tvé kostnaté kyčle.
Svátost sebezmaření
Bůh břicho své rozřezává zdi kravína rozpadlého hledí do rudých spár.
Záplava krve valí se k nohám země pod ní nedýchá.
Panna němá z hrudek krve sražených probouzí se v zimniční třes.
V prachu kravína svíjí se, krev a tělo Boží bez obřadu polyká.
Nový Jeruzalém plevelí prázdné žlaby.
Intermezzo – chrám národa Samota rodiny
Láska páchnoucí tajným pláčem na záchodě, nekonečnou nudou a brzkými útěky do práce, zatlouká do tebe půlmetrové hřeby výčitek.
V chudobě rozvrácených rodin si malé holky kreslí čáry do rukou. V chudobě rozvrácených rodin si kluci staví bunkry z domácí prázdnoty.
Šrámy do konce života, nebe zaseklé ve výtahové šachtě, uvězněni tam, kde kaluže v asfaltu pod okny mlčí.
III. Chrám nekonečna Hranice jsoucna
Popel lží sypal se na mou hlavu, když z mých ran vytékalo nejčistší mléko, andělé pak jenom pro mě mantru šeptali.
Panna Marie a Kálí tančí na pohřební hranici těla černají.
Boží Dítě učí se model za modelem v rytmu těch, co zadusili oheň mého srdce.
Dítě je Šelmou i Kristem v nové schráně.
Nové riziko Konce
Neomylná bytost nesoucí slávu stvořitelů svých, znamení světa, kde hodnota je bez těla.
Démoni sedící na smyčkách dopaminu činí mě hladovým duchem. Nemohu dosáhnout štěstí přes úzké hrdlo svého času.
Poslední pohled k singularitě před pádem za horizont, poslední momenty žitého světa před šťastným nekonečnem.
K jizvě bezmasé v atrofovaném bytí přiletěl malý černý anděl.
Epilog: Chrám paměti Obětinka
Děcko z lesa vyběhlo nožky jeho holé dusají prašné pole otřesy nejisté přesto úprk značící v očích jeho děsy strachy plovoucí.
Z potemnělého remízku podivná postava ptačí spěchá kvačí dere se ve spěchu nohy křehké hadilova drápy silné harpie zobák orlí z hlavy trčí ohon paví za ním svítí.
Dítko nártík pod hlínu zaryje klukovské odřeniny jeho znova krví pokryté.
Ptačisko drápy do zad zarývá, v zobáku očičko po chvilce dřímá. Nakrmen dravec křídly vichr vyvolá mršinku tak pod půdu pohřbí.
V noci matka s lucernou zem tu pošlape slzy vláhu dodají.
Černý tulipán vykvete.